ELIPOLE

Bylo nebylo, v době kdy se fotky dělaly velkými foťáky na filmech a vyvolávalo se je ve směsi s kovovým stříbrem, žila si malá holčička jménem Elżbietka. Byla zrzavá, velmi zlobivá a často dupala svýma malýma nožičkama.

Jednoho dne těžko onemocněla a dlouhou dobu musela strávit čas zavřená v v obroské, špinavé a určené k rekonstrukci nemocnici. Všechno se tam rozpadávalo. Barva se loupala ze stěn a výtahy se třásly a vrzaly. Hubená holčička s brýlemi neměla nikoho, s kým by mohla trochu dovádět a zasmát se, ale jelikož se ničeho nebála, často se v noci vyplížila ze svého sálu. Ráda se tehdy procházela temnými chodbami a snila, že kdyby jen měla u sebe nářadí, opravila by celou tuto nemocnici – dotáhla by všechny šroubky, podlepila všechny obklady, natřela stěny.

Po několika letech, kdy Elżbietka vyrostla na mladou, krásnou slečnu, doktorům se podařilo ji vyléčit tak, že se mohla vrátit domů a do školy. Změnila se už v úplně jinou než dříve holku – hodnou a chytrou. A že chtěla dohnat ztracený čas, pilně se učila. Jednou si po škole ušila ze starých, manšestráků tašku. Taška byla moc pěkná, měla několik přihrádek a zvláštní místo na peněženku.

Elżbietka a vlastně už velká Elżbieta, které známí říkali Ela, se začala zajímat i o fotografování. Zapsala se do školy, kde se učila, z čeho se skládá fotoaparát a jak je potřeba nastavit všechny ty knoflíky, aby vyšla dobrá, výrazná fotka, jak vyvolávat fotky v různorodých směsích v pokoji, kterému se říkalo temná komora.

Během těch trochu tajemných hodin se seznámila s klukem jménem Kryštof. Vždy se usmíval, nosil batoh, ve kterém měl mapu a snil o tom, že procestuje celý svět.

Od té doby Elżbieta a Kryštof všude chodili spolu. Ela mu ušila na stroji dárek – pásek na foťák. Chodili spolu na vandry, lezli po haldách, starých nefungujících továrnách i na velmi vysoké komíny. Nevědět kdy se do sebe zamilovali, a přestože neměli peníze, rozhodli, že se vezmou. Elżbieta si sama ušila svatební šaty a svatební hostinu připravili pomocí přátel.

Ela vždy měla u sebe svou tašku s různými poklady, které se jí často hodily.

Například když jeli na svatbu, porouchal se jim blinkr v autě a vypadl, a ona pak okamžitě vytáhla z jedné z přihrádek pět šroubků a jeden šroubovák a upevnila je.

Její taška byla vždy velmi čistá, takže v ní nebylo žádné smetí, ale za to tam bylo sedm žvýkaček potřebných k utěsnění dlaždic například v nemocnici nebo k nabídnutí přátelům, čtyři psací potřeby – pero, propiska, fixa a tužka, kterými podepsali oddací list, a sedm metrů provázku - pro všechny případy.

Ela a Kryštof byli moc šťastní, bohužel ale neměli děti.

Často se stěhovali. Když se ve světě stalo něco zajímavého, Kryštof se podíval na mapu, kde se to stalo, a okamžitě tam jeli. Fotili nebo natáčeli a pak posílali nasbírané materiály do novin a televize. Rádi spali ve stanu a zpívali písně u táboráku za zvuku kytary.

Ela byla vždy připravena na všechny nečekané situace, které by je mohly potkat. V druhé přihrádce své tašky měla jednu baterku, devítivoltovou baterii, tři šicí nástroje pro případ, že by se batoh rozbil – jehlu, nit a metr, tři spínací špendlíky a čtyři ušní tyčinky i jeden kapesní nůž nezbytný při kempování.

Aby se někam dostali rychleji, naučil se Kryštof dokonce létat letadlem. Na cestách se setkávali s mnoha lidmi, které rádi zvali k sobě domů.

Jednoho dne, když byli velmi daleko od domova, Ela těžce onemocněla a od té doby musela už zůstat v posteli. S ní onemocněl celý svět - lidé se nemohli navštěvovat, zpívat si spolu nebo hrát na kytaru u ohně. Nemohli navštěvovat ani nemocnou Elu. Místo toho jí posílali dopisy a pohlednice s popisem příběhů a dobrodružství z jejich života. Kryštof jí tuto korespondenci předčítal v posteli a ukazoval jí na mapě, kterou vytáhl z batohu, z jaké části světa ten který dopis pochází.

A co je nejdůležitější, oba ani na chvíli neztráceli smysl pro humor a Ela, i když ležela v posteli opravovala prodlužovací kabely nebo šila na stroji. Když jí došly jí síly, rozhodla se, že za všechny peníze, které si nashromáždila ve své malé peněžence si koupí velký pozemek. Podařilo se jí to na internetu, ale bohužel nemohla se na něho jet podívat, protože se cítila stále slabší a slabší. Aby nemusela myslet na nemoc, vymýšlela s Kryštofem plány, jak a co s pozemkem udělají či co tam postaví. Dokonce ho krásně pojmenovali – ELIPOLE.

Ele se bohužel nepodařilo svůj kousek země navštívit.

Kryštof si však vzal s sebou mapu a tentokrát jel na cestu sám. Na ELIPOLI zahrabal pod ležící obrovský kámen, mezi třemi plačícími vrbami do země tašku své milované ženy. Přesně si pamatoval počet věcí, které s sebou nosila.

Zapamatoval si je v takovém pořadí, aby na mapě tvořily souřadnice, tedy stupně, minuty a sekundy: 51*07'47”N i 19*33'41”E.

Přátelé Ely a Kryštofa na ELIPOLu zasadili květiny a stromy kolem kamene, pod kterým ležel taška. Všude kolem rostl krásný pohádkový háj stromů, z jejichž ovoce se připravovaly vynikající dezerty, kompoty, vína a likéry. Bylo také vybráno zvláštní místo, kde bylo možné hrát na kytaru, což Ela ráda dělala.

Dodnes mohou přátelé, kteří toto místo často navštěvují, při posezení u táboráku občas vidět, jak jim nad hlavami prolétá Kryštofovo letadlo a mává křídly na znamení, že vzpomíná na Elu.

Roky plynou, svět se mění, stromy jsou stále větší a větší jsou i houpačky na nich zavěšené.

Každé dítě, které se nějakým zázrakem ocitne v hájku u kamene, si vymyslí to, co by samo mohlo do Eliny tašky zakopané v zemi vložit, co by mohlo potřebovat, aby zvládlo jakoukoli situaci.

A co bys do této tašky dal ty?



Autoři: Elżbieta i Krzysztof Kusz